Kapitola 3

16. dubna 2018 v 22:50 | AutorkaXX |  Řetězová reakce
Jestli existuje místo, kam bych teď chtěla běžet, tak do spodního patra baru. Přesně tam sjel Liam. Ale je jasné, že tam se jen tak nedostanu. S Miou jsme se o to už párkrát snažily, ale bez úspěchu. U vchodu stojí pokaždé jeden z nekompromisně vypadající ochranky. Jednoho z nich jsem měla tu možnost poznat před chvílí. Když přerušil náš rozhovor. Strašně moc bych si přála zjistit, co tak důležitého nemohlo počkat, že jsme ani nemohli dokončit, co jsme začali. Ale co jsme to vlastně začali? A proč mi na tom vůbec záleží? Asi to bude pocit vděčnosti. Zachránil mě před tou otřesnou mrchou. Ale no tak, Victorie. Vděčnost? Tak to rozhodně ne. Takových, kteří Ti už několikrát pomohli, podpořili Tě, nebo pro Tebe jen prostě měli slabost bylo tolik... a možná že jsi něco cítila, ale rozhodně to nebyl vděk.
Ten jeho pohled prostě nemůžu vymazat z paměti. Suverénní, odtažitý, chladný, ale přesto vnímavý a lidský. Teď, ikdyž bych chtěla hledat někoho úplně jiného, musím jít a pokusit se najít nejlepší kamarádku. Protože u ní mám dnes večer spát. A protože jsem si v tom spěchu, abych se nedejbože nepotkala s Patrickem, zapomněla klíče a protože se dnes necítím na to, abych trávila zbytek noci někde sama v hotelovém pokoji. Sama.

"Mio, sakra Mio, ať děláš cokoliv a s kýmkoliv, nechej toho a vrať se sem. Dneska opravdu nechci být sama." Kdyby to tak ale nebyla hlasovka. Je mi jasné, že dneska už se s Miou nepotkám a čekat tu na ni před vchodem jako pejsek na svého pánečka rozhodně nehodlám. A jestli se dobře baví, alespoň ona, tak jí to přeju. Nedopočítala bych se situací, kdy to bylo obráceně. No takže co se mnou? Varianta A znamená, jet domů a mít možnost užít si zbytek noci s Patrickem. Varianta B nabízí možnost pokračovat dál a ráno dorazit přímo za Miou na brunch. A varianta C by znamenala pronajmout si apartmá ve Wermontu a vyzkoušet, co tekutého přidali na menu v jejich střešním baru.

... pokud se v New Yorku rozhodnete prohýřit noc, není tu nouze o místa, kam jít. I přes to, že hodiny pokročily do fáze, kdy spousta lidí už dávno spí, toto město skutečně nikdy nespí. Na ulicích je plno lidí. Skupinek, zamilovaných párů, párů, kteří se už zítra, možná ještě dnes ráno, nebudou znát, ale i jednotlivců. A jedním z nich jsem já. Pokud budu upřímná, chodit po městě na dvanácticentimetrových podpatcích a posilněna několika koktejly ze šampaňského, není to nejpohodlnější, co můžete zažít. Po milém setkání s madam mrchou jsem těch dalších pět opravdu potřebovala. Ani nevím, kolik jsem jich vypila celkem. Řekla bych, že žádný nadstandardní výkon, ale po těchto výkonech se s Miou většinou sesouváme na kožené sedadlo limuzíny, která nás doveze do cíle. Ale na můj dnešní noční výlet jsem si opravdu nevybrala dobře. Mám pocit, že se sedmá avenue točí. Že se všichni kolem mě točí. Že se točí úplně všechno. Opravdu mi není dobře. Ale jinak, ten pocit jsem nikdy předtím nezažila. Posadit se na okraj chodníku, dát obličej do dlaní, zavřít oči a na chvíli vypnout se zdá jako ta nejlepší věc.
Netuším jak dlouho už tu sedím, možná minutu, možná deset minut, nebo možná hodinu. Ale čím delší dobu tu sedím, tím hůř mi je. Snažím se postavit na nohy. Mávnu na prvního taxika a jedu rovnou domů. Kašlu na Patricka.
"Victorie, jsi v pořádku?" "Ahoj. Ani nevíš, jak strašně ráda Tě teď vidím!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama