Kapitola 2

10. dubna 2018 v 14:13 | AutorkaXX |  Řetězová reakce
"Kdo jsi?". I přes hlasitou hudbu, která zní ze všech stran proskleného interiéru Baru 008, mnou ten hluboký, ostrý ale zároveň sladký mužský hlas projel jako břitva. Stejný jako jeho majitel. Vysoký, s vlasy černými jako uhel, hlubokýma hnědýma očima, sakrastickým pohledem. Bez úsměvu. Bez sebemenší známky úsměvu. V naprosto perfektně padnoucím černém saku a černé košili. Vlastně je celý v černém, od hlavy až k patě. "Tak dozvím se, kdo jsi? Ještě nikdy jsem Tě tady neviděl." "Jsem tady už po několikáté, zvláštní že jsme na sebe ještě nenarazili. Celkem škoda. Ale to Tě nenaučili, že pánové se představují první?" "Možná mám na starosti důležitější věci, než sledovat každou, která sem přijde." "To možná o hodně přicházíš", a nenápadně se k němu přisunu. Náš rozhovor ale další mně neznámý nečekaně přeruší. "Šéfe, máme tu menší problém!" "Šéfe?!?!" Oba dva se rozejdou k výtahu, když se ten vysoký, s hlasem ostrým jako břitva otočí: "Liam. Moje jméno je Liam". S tím na mě ještě stačí mrknout, a už jen vidím, jak s nimi výtah pomalu sjíždí dolů. Až teď jsem si všimla, že náš vyrušitel má za pasem zbraň.


O 9 hodin dříve

"Mio, přísahám, že jestli se už nerozhodneš, pojedu bez Tebe." Čekat na svou nejlepší kamarádku, která se už přes dvě hodiny chystá, opravdu není to, co jsem si představovala když jsme hned po poslední páteční přednášce jely ke mně, abychom se užily páteční odpoledne a připravily se na večer. Přesto, že mi sahá zhruba po uši, je Mia se svými lesklými, pečlivě k ramenům střiženými, precizně vyžehlenými blond vlasy pro kdejakého muže velkým lákadlem. Její poslední vztah skončil stejně vášnivě, jako začal. Na Miami, kde trávila celý minulý rok, se seznámila s jistým Georgem. Pro George byla půl roční známost asi jeho největší výkon, co se délky vztahu týče. Takže dalšího půl roku se Mia bavila tím, že se prostě bavila. Jen bavila. Hodně bavila. Takže se rozhodla pokračovat v této zálibě i v New Yorku. Hodná holka. Na akci se vždycky líp připraví ve dvou.

Když Roger zastavuje na Times Square, je něco po půl jedenácté večer. Uvnitř je už celkem dost lidí, to nás ale nemůže překvapit. Pokud je v baru prázdno, znamená to, že nestojí za nic. A proč chodit někam, kde to nežije. Na baru si objedáme naše oblíbené koktejly ze šampaňského a jdeme si užít ten neskutečný výhled z terasy na naše město snů. Tu větu nepoužívám často, respektive vůbec, ale je to pohled opravdu k "nezaplacení". Ale řeknu Vám, není to pohled pro ty, kteří se bojí výšek. V tu chvíli si i přes všechny peníze, kontakty, postavení, připadáte tak malí. Tak strašně malinkatí. A přesně tady, na tomto místě plném pozlátka a platinových karet se pro mě zastavuje čas a několik desítek metrů nad Times Square se mi v hlavě vynoří vzpomínky na tátu. Tohle město miloval. Každou sobotu jsme spolu chodili na Times Square. jen tak. Bez cíle. Matka s námi nechodila nikdy. Daleko důležitější než trávit čas se svoji dcerou, pro ni bylo důležitější poctivě šplhat po společenském žebříčku. Vždycky jsem pro ni byla jen brzda. Ale já ji nepotřebovala. Každá sobota pro mě byl svátek, který byl jen náš. Tátův a můj. Je to už třináct let, co jsme tu s tátou byli naposledy. Dlouho jsem neměla odvahu jít na Times Square a snažila se tomu místu vyhýbat, co to jen šlo. Úspěšně. Ale jak roky plynuly, jednoho večera jsme s Miou objevily kouzelné místo, místo s výhledem na New York. A tak jsem se po letech vrátila na Times Square. Jen za trochu jiným druhem zábavy.

Z rozjímání mě vyruší Mia. "Vics, co tu proboha děláš, navíc sama. Dokonce jsem tu potkala i Scotta s Benem, znáš je přece. Bydlí kousek od vás." A protože už mi začíná být chladněji, pokývnu hlavou směrem k prázdné sklenici a přecházíme k nejbližšímu baru. "To stejné, dvakrát."
"Victorie, to je mi ale překvapení!" Proboha, tak pokud bych si mohla vybrat, koho ze sourozenců Millerových tu dnes potkat, určitě by to nebyla Charlotte. Pravý opak jejího bratra. Ale to opravdu netuším, co by se muselo dít, aby se Adam Miller ocitl tady. Byl odkajživa outsider, ale mám za to, že je na to hrdý a jakákoliv podobnost s námi ostatními by ho hluboce urážela. Zvláštní, ale hodný člověk. Až moc hodný. Proto si nepřeje, aby jeho sestra věděla o tom, že je můj kamarád. Charlotte a já spolu nevycházíme. Lépe řečeno, nesnáším ji. Mia říká, že jediný důvod, proč mi vadí je ten, že pokud by si obarvila vlasy a ubralo se jí pár centimetrů, je má přesná kopie. Jde si chladnokrevně za tím, co chce, nezajímá ji, kolika lidem při té cestě ublíží, koho využije, ale jen to, koho porazí. Jediná, na koho nikdy neměla, jsem já. Ale dnes, možná díky všem těm vzpomínkám na tátu, vzpomínkám na dětství, se mi do očí vehnala úzkost. Doufám, že si toho nešlo všimnout.
V oněch slavnostních okamžicích, kdy se střetneme, přichází na scénu Mia, která naše debaty končí, protože má zrovna něco tak důležitého, že to prostě nemůže počkat. Ale pro tentokrát má Mia něco tak důležitého, že i kdyby hořelo, bude to muset počkat. A to něco, zábava pro dnešní večer má jméno Ben. Ale upřímně, nic mi dnes neudělá větší radost, než poslat Charlotte tam, kam patří. "No, podívej se, milá Victorie, já uaaaaaa..." Najednou do ní, podle jejího výrazu, narazila asi značnou silou vysoká mužská postava, která měla evidentně naspěch. "Zbláznil ses? Kdo si k sakru myslíš, že jsi? Vylil jsi mi drink a ta ruka mě celkem hodně bolí. No pardon, to se neumíš ani omluvit. Panebože, to je neuvěřitelný. Primitive, to Tě může hodně mrzet!" S těmi slovy posbírá ze země věci, které ji vypadly z kabelky a bez jediného pohledu na mě odchází.
"Kdo jsi?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama