Kapitola 1

9. dubna 2018 v 20:25 | AutorkaXX |  Řetězová reakce

Protočila jsem panenkami s neskutečným odporem. Christopher byl jediný, kdo mi byl schopný odolat. Vždy. Naprosto vždy. Na každé párty. Na každé akci. Christopher s blond vlasy, díky kterým byl i v tom největším davu lidí absolutně nepřehlédnutelný. Vždy dokonale upravený, charismatický, až nebezpečně neodolatelný. Svůj anglický původ nezapře. O to se ale ani nesnaží. Myslím si, že je na svůj původ patřičně hrdý, že si myslí, že je někdo lepší. Je? "Taky Tě zdravím, Chrisi", snažím se odpovědět naprosto klidně, i když někde v hloubi duše mám strašnou chuť chrstnout mu cappuccino na pečlivě vyžehlenou košili. Neudělám to. Ale proč mě tento člověk dokáže tak neskutečně vyvést z míry pokaždé, co ho potkám? Bože můj, ať už ta prokletá přednáška skončí.

O dvě nejdelší hodiny na světě později...

Z dnešní přednášky jsem si odnesla, že zvyšování daní má od daného bodu negativní výnos pro stát. To jediné mi utkvělo v paměti. Proč a co z toho vyplývá, šlo pro tentokrát mimo mě. Negativní, ne výnos, ale vliv, má na mě jednoznačně sezení v posledních řadách přednáškové auly vedle "pana dokonalého". Jeho posměšné poznámky na moji osobu mi na pozornosti nepřidaly. Dnes naprosto promrhaný čas. Nechám všechny řady postupně odejít z auly, počkám na Miu a společně míříme na oběd. Ve chvíli, kdy vycházím dveřmi, zaklepe mi někdo na levé rameno. Ne, opravdu nemám náladu. Pozdě. Ten někdo mě už předběhl a zatarasil mi cestu. "Ahoj, myslel jsem, že se máme potkat před knihovnou, vždyť víš, napsal jsem Ti tu esej." Proboha, esej. Díky událostem minulého týdne jsem na ni dočista zapomněla. A na Adama taky. Na moji obhajobu, zapomenout na Adama Millera opravdu není až tak složité. Bledý, hnědovlasý a asi metr osmdesát centimetrů vysoký Adam nepatří na naší fakultě mezi favority. Ale jeho studijní výsledky ho řadí mezi nejúspěšnější studenty Kolumbijské univerzity a je pravda, že se stal už před rokem mým velkým oblíbencem. Když pominu fakt, že mi jeho přátelství ušetří několik hodin týdně psaní nudných esejí, musím přiznat, že v době, kdy trávila Mia rok na Miami, byl to asi jediný člověk, se kterým jsem si mohla jen tak popovídat. Dnes ale veškerou moji energii vysál angličan a já se s provinilým pohledem omlouvám a společně s Miou a esejí v ruce odcházím na dnes druhou a poslední přednášku. Díkybohu!


Až na to, že další tři dny jsem měla to štěstí a trávila čas na přednášek v přítomnosti Mii, nikoliv pana dokonalého, vypadala jejich náplň prakticky stejně. Jediný světlý bod tohoto týdne byl, že bude pátek a my půjdeme tam, kam chodíme vždycky. Tam kde drinky míchají ti nejlepší barmani, kde hudba hraje do rána a kde je ten nejlepší výhled na celé město. Jeden by řekl, že už to začíná být docela rutina, stereotyp, nuda. Kdybych věděla, že tato party rozhodně nebude nuda, možná bych zůstala doma...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama