Prolog

4. října 2017 v 23:12 | Autorka XX |  Řetězová reakce
"Tak uděláme to teď, nebo ne?" Patrick se opravdu nedá jen tak odbýt. Jindy bych to asi ani neřešila, ale dnes se mi při pohledu na něj zvedá žaludek. Nemám na něj prostě náladu. Dnes ne. Teď ne. Patrick, Ryanův syn. Patrick, o dva roky starší než já. s tmavě hnědými vlasy, hnědými oči, v jeho oblíbené bílé mikině a černých džínách, stojící uprostřed našeho obývacího pokoje. Můj nevlastní bratr. "Uděláme to kdykoliv, ale až budu chtít já", mrknu na něj jak scházím z točitého mramorového schodiště. Myslím, že zrovna chtěl odpovědět něco přesně v jeho stylu, takže sarkastického a nechutného, ale v tu chvíli, kdy se můj drahý skoro bratr chystal promluvit, objevil se ve vstupní hale, vedoucí přímo do obývacího pokoje Roger, náš osobní řidič a moje spása. Patrick pokrčil rameny, zamumlal něco, co znělo jako "Příště" a po schodech nahoru se vrátil do svého pokoje. Možná by bylo dobré zmínit, že Patrick už nestuduje. Ráda bych řekla, že školu nezvládl, nedodělal, vyhodili ho za držení drog, ale to ne. Patrick je absolvent Yale, vystudoval tam prakticky bez větších obtíží, bez větších průšvihů a teď je zpět, aby nás poctil svojí přítomností. "Připravena, slečno?", zeptá se Roger. Zcela upřímně, po bouřlivé a naprosto nekontrolovatelné víkendové nonstop party v The Pony Baru, by na pořádné zotavení nestačil ani týden, což sám Roger moc dobře ví, bez něj bych se pravděpodobně ještě teď plazila z klubu ven. Ne že bych tak trávila každý víkend. Nechápejte mě špatně, ale proč si s partou přátel neužít trochu zábavy. Někdo by mě mohl považovat za rozmazleného spratka, který si v životě ničeho neváží, nic nedokázal, nemá rád nikoho než sebe a měl vždy to, na co si ukázal. Ale mě to netrápí. Každý ví jen tolik, kolik vypustím ven.
Na Amsterdam Ave je hustý provoz jako obvykle, ale koho by trápilo, že se cesta na výživnou přednášku ekonomie columbijské univerzity trošku protáhne. "My song know what you did in the dark.....", zrovna, když už se chystám vystoupit, mi volá Mia, moje spřízněná duše. "Victorie, kde si jako myslíš, že jsi?"
Na poslední chvíli dobíhám do přednáškové učebny profesorky Lemarské. Nemám ji ráda. A ona nemá ráda mě. Mia, tradičně sedící v první řadě na mě mává, v pravé ruce pero připravené k zápisu všeho, co profesorka řekne a v levé ruce moje oblíbené dvojité cappuccino. Ona ho kupuje v pondělí a středu, já v úterý a čtvrtek. Mia je pro mě něco jako sestra kterou jsem nikdy neměla. Její rodinu postihl podobný osud jako tu moji, jen s tím rozdílem, že její matka je ta nejúžasnější osoba pod sluncem, miluje ji a našla jí stejně úžasného otčíma. Můj rodinný život už tak růžový není. Ale to tady, na půdě columbijské neví nikdo. Ani Mia. "Promiň, Vics, ale už je tu úplně plno", říká mi Mia a podává mi papírový kelímek. "V pohodě, myslím. že někde vzadu zvládnu dnešní pondělní ráno o něco líp", usměju se na ni a jdu si co nejrychleji najít volné místo. Překvapuje mě, že je opravdu plno. To mají z profesorky Lemarské všichni strach? Tak či onak, projdu předposlední uličkou a konečně nacházím volnou židli. Paráda. Sednu si, přes židli přehodím khaki koženou bundu, před sebe postavím papírový hrnek a v okamžik, kdy se nakloním do kabelky pro něco na psaní se vedle mě postaví vysoká postava. "To snad ne, jsem uvězněn vedle totální mrchy.""Christophere!?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tereza Tereza | Web | 1. listopadu 2017 v 10:27 | Reagovat

Hezký! Taky trochu píši, mám už čtvrtou kapitolu na svém blogu, taky to trochu prokládám hudbou a podobně, je to takový mišmaš. Tak třeba kdyby byla nálada se mrknout. Díky, hezký den

2 Nigredo Nigredo | Web | 8. ledna 2018 v 20:40 | Reagovat

Píšeš dost dobře! Začetl jsem se, i když se zjevně jedná o příběh spíš pro ženské publikum :)

3 autorkaxx autorkaxx | 9. dubna 2018 v 16:08 | Reagovat

[2]:tak o to víc si toho komentáře vážím:). Moc děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama