Říjen 2017

Prolog

4. října 2017 v 23:12 | Autorka XX |  Řetězová reakce
"Tak uděláme to teď, nebo ne?" Patrik se opravdu nedá jen tak odbýt. Jindy bych to asi ani neřešila, ale dnes se mi při pohledu na něj zvedá žaludek. Nemám na něj prostě náladu. Dnes ne. Teď ne. Patrik, Davidův starší syn. Patrik, o dva roky starší než já. s tmavě hnědými vlasy, hnědými oči, v jeho oblíbené bílé mikině a černých džínách, Patrik, stojící uprostřed našeho obývacího pokoje. Patrik, můj nevlastní bratr. "Uděláme to kdykoliv, ale až budu chtít já", mrknu na něj jak scházím z točitého mramorového schodiště. Myslím, že zrovna chtěl odpovědět něco přesně v jeho stylu, takže sarkastického a nechutného, ale v tu chvíli kdy se můj drahý skoro bratr chystal promluvit, objevil se ve vstupní hale, vedoucí přímo do obývacího pokoje Marcel, náš osobní řidič. Patrik pokrčil rameny, pronesl něco ve smyslu "Příště" a po schodech nahoru se vrátil do svého pokoje. Možná by bylo dobré zmínit, že Patrik už nestuduje. Ráda bych řekla, že školu nezvládl, nedodělal, vyhodili ho za držení drog, ale to ne. Patrick je absolvent Yale, vystudoval tam prakticky bez větších obtíží, bez větších průšvihů a teď je zpět v New Yorku aby nás poctil svojí přítomností. "Připravena, slečno?", zeptá se Marcel. Zcela upřímně, po bouřlivé a naprosto nekontrolovatelné víkendové nonstop party v The Pony Baru, by na pořádné zotavení nestačil ani týden, což sám Marcel dobře ví, bez něj bych se pravděpodobně ještě teď plazila z klubu ven. Ne že bych tak trávila každý víkend. Nechápejte mě špatně, ale co je lepšího než užít si s partou přátel trochu zábavy.
"Jak jinak, za minutu jsem venku, díky."
Někdo by mě mohl považovat za rozmazleného spratka, který si v životě ničeho neváží, nic nedokázal, nemá rád nikoho než sebe a měl vždy to, na co si ukázal. Ale mě to netrápí. Nikdo mě nezná tak, jako se znám já. A tak mi to vyhovuje.

Na Amsterdam Ave je hustý provoz jako obvykle, ale koho by trápilo, že se cesta na výživnou přednášku ekonomie columbijské univerzity trošku protáhne. Ale co je půl hodina v limuzíně oproti nekonečným hodinách na fakultě, které na mě čekají. "My song know what you did in the dark.....", zrovna, když už se chystám vystoupit, mi volá Nikol, moje spřízněná duše v této džungli. "Rebeko, kde si jako myslíš, že jsi?"

Na poslední chvíli dobíhám do přednáškové učebny profesorky Lemarské. Nemám ji ráda. A ona nemá ráda mě. Nikol, tradičně sedící v první řadě na mě mává, v pravé ruce pero připravené k zápisu všeho, co profesorka řekne a v levé ruce moje oblíbené cappuccino, naše tradice. Ona ho kupuje v pondělí a středu, já v úterý a čtvrtek. Nikol je jako sestra kterou jsem nikdy neměla. Její rodinu postihl podobný osud jako tu moji, jen s tím rozdílem, že její matka je ta nejúžasnější osoba pod sluncem, miluje ji a našla jí stejně úžasného otčíma. Můj rodinný život už tak růžový není. Ale to tady, na půdě columbijské neví nikdo. Ani Nikol. "Promiň Rebs, ale už je tu úplně plno", říká mi Nikol a dává mi do ruky záchranu dnešního rána v podobě dvojitého cappuccina. "V pohodě, myslím. že někde vzadu zvládnu dnešní pondělní ráno o něco líp", usměju se na ni a jdu si co nejrychleji najít volné místo. Překvapuje mě, že je opravdu plno. To mají z profesorky Lemarské všichni strach? Tak či onak, projdu předposlední uličkou a konečně nacházím volnou židli. Paráda. Sednu si, přes židli přehodím oblíbenou koženou bundu, před sebe postavím papírový hrnek s kávou a mobil a v ten okamžik, kdy se nakloním do kabelky pro něco na psaní se vedle mě vynoří postava. "To snad ne, jsem uvězněn vedle totální mrchy."
"Charlesi?"