Kapitola 3

16. dubna 2018 v 22:50 | AutorkaXX |  Řetězová reakce
Jestli existuje místo, kam bych teď chtěla běžet, tak do spodního patra baru. Přesně tam sjel Liam. Ale je jasné, že tam se jen tak nedostanu. S Miou jsme se o to už párkrát snažily, ale bez úspěchu. U vchodu stojí pokaždé jeden z nekompromisně vypadající ochranky. Jednoho z nich jsem měla tu možnost poznat před chvílí. Když přerušil náš rozhovor. Strašně moc bych si přála zjistit, co tak důležitého nemohlo počkat, že jsme ani nemohli dokončit, co jsme začali. Ale co jsme to vlastně začali? A proč mi na tom vůbec záleží? Asi to bude pocit vděčnosti. Zachránil mě před tou otřesnou mrchou. Ale no tak, Victorie. Vděčnost? Tak to rozhodně ne. Takových, kteří Ti už několikrát pomohli, podpořili Tě, nebo pro Tebe jen prostě měli slabost bylo tolik... a možná že jsi něco cítila, ale rozhodně to nebyl vděk.
Ten jeho pohled prostě nemůžu vymazat z paměti. Suverénní, odtažitý, chladný, ale přesto vnímavý a lidský. Teď, ikdyž bych chtěla hledat někoho úplně jiného, musím jít a pokusit se najít nejlepší kamarádku. Protože u ní mám dnes večer spát. A protože jsem si v tom spěchu, abych se nedejbože nepotkala s Patrickem, zapomněla klíče a protože se dnes necítím na to, abych trávila zbytek noci někde sama v hotelovém pokoji. Sama.

"Mio, sakra Mio, ať děláš cokoliv a s kýmkoliv, nechej toho a vrať se sem. Dneska opravdu nechci být sama." Kdyby to tak ale nebyla hlasovka. Je mi jasné, že dneska už se s Miou nepotkám a čekat tu na ni před vchodem jako pejsek na svého pánečka rozhodně nehodlám. A jestli se dobře baví, alespoň ona, tak jí to přeju. Nedopočítala bych se situací, kdy to bylo obráceně. No takže co se mnou? Varianta A znamená, jet domů a mít možnost užít si zbytek noci s Patrickem. Varianta B nabízí možnost pokračovat dál a ráno dorazit přímo za Miou na brunch. A varianta C by znamenala pronajmout si apartmá ve Wermontu a vyzkoušet, co tekutého přidali na menu v jejich střešním baru.

... pokud se v New Yorku rozhodnete prohýřit noc, není tu nouze o místa, kam jít. I přes to, že hodiny pokročily do fáze, kdy spousta lidí už dávno spí, toto město skutečně nikdy nespí. Na ulicích je plno lidí. Skupinek, zamilovaných párů, párů, kteří se už zítra, možná ještě dnes ráno, nebudou znát, ale i jednotlivců. A jedním z nich jsem já. Pokud budu upřímná, chodit po městě na dvanácticentimetrových podpatcích a posilněna několika koktejly ze šampaňského, není to nejpohodlnější, co můžete zažít. Po milém setkání s madam mrchou jsem těch dalších pět opravdu potřebovala. Ani nevím, kolik jsem jich vypila celkem. Řekla bych, že žádný nadstandardní výkon, ale po těchto výkonech se s Miou většinou sesouváme na kožené sedadlo limuzíny, která nás doveze do cíle. Ale na můj dnešní noční výlet jsem si opravdu nevybrala dobře. Mám pocit, že se sedmá avenue točí. Že se všichni kolem mě točí. Že se točí úplně všechno. Opravdu mi není dobře. Ale jinak, ten pocit jsem nikdy předtím nezažila. Posadit se na okraj chodníku, dát obličej do dlaní, zavřít oči a na chvíli vypnout se zdá jako ta nejlepší věc.
Netuším jak dlouho už tu sedím, možná minutu, možná deset minut, nebo možná hodinu. Ale čím delší dobu tu sedím, tím hůř mi je. Snažím se postavit na nohy. Mávnu na prvního taxika a jedu rovnou domů. Kašlu na Patricka.
"Victorie, jsi v pořádku?" "Ahoj. Ani nevíš, jak strašně ráda Tě teď vidím!"
 

Kapitola 2

10. dubna 2018 v 14:13 | AutorkaXX |  Řetězová reakce
"Kdo jsi?". I přes hlasitou hudbu, která zní ze všech stran proskleného interiéru Baru 008, mnou ten hluboký, ostrý ale zároveň sladký mužský hlas projel jako břitva. Stejný jako jeho majitel. Vysoký, s vlasy černými jako uhel, hlubokýma hnědýma očima, sakrastickým pohledem. Bez úsměvu. Bez sebemenší známky úsměvu. V naprosto perfektně padnoucím černém saku a černé košili. Vlastně je celý v černém, od hlavy až k patě. "Tak dozvím se, kdo jsi? Ještě nikdy jsem Tě tady neviděl." "Jsem tady už po několikáté, zvláštní že jsme na sebe ještě nenarazili. Celkem škoda. Ale to Tě nenaučili, že pánové se představují první?" "Možná mám na starosti důležitější věci, než sledovat každou, která sem přijde." "To možná o hodně přicházíš", a nenápadně se k němu přisunu. Náš rozhovor ale další mně neznámý nečekaně přeruší. "Šéfe, máme tu menší problém!" "Šéfe?!?!" Oba dva se rozejdou k výtahu, když se ten vysoký, s hlasem ostrým jako břitva otočí: "Liam. Moje jméno je Liam". S tím na mě ještě stačí mrknout, a už jen vidím, jak s nimi výtah pomalu sjíždí dolů. Až teď jsem si všimla, že náš vyrušitel má za pasem zbraň.

Řětězová reakce - úvodní slovo

9. dubna 2018 v 23:27 | AutorkaXX |  Řetězová reakce
"... Někdy se náš úzký kruh blízkých zmenší na velikosti, ale zvětší na hodnotě."
A někdy musíme sami sebe vyhnat z vlastního světa, abychom se do něj mohli vrátit zpátky. Někdy z něj musíme vystoupit ven, vyčistit si hlavu a připomenout si kdo jsme, kde chceme být a s kým chceme být. Protože lidé nám neříkají, kdo jsme. To jim říkáme my. A to co říkáme a ukazujeme, to je vidět.
Ale to, co je vidět, může být i klam. Vždy je za tím něco víc...

"Jen proto, že jsem ještě nezareagovala neznamená, že je vše odpuštěno. Já jen čekám na tu pravou chvíli." Victoria Thompson




 


Kapitola 1

9. dubna 2018 v 20:25 | AutorkaXX |  Řetězová reakce

Protočila jsem panenkami s neskutečným odporem. Christopher byl jediný, kdo mi byl schopný odolat. Vždy. Naprosto vždy. Na každé párty. Na každé akci. Christopher s blond vlasy, díky kterým byl i v tom největším davu lidí absolutně nepřehlédnutelný. Vždy dokonale upravený, charismatický, až nebezpečně neodolatelný. Svůj anglický původ nezapře. O to se ale ani nesnaží. Myslím si, že je na svůj původ patřičně hrdý, že si myslí, že je někdo lepší. Je? "Taky Tě zdravím, Chrisi", snažím se odpovědět naprosto klidně, i když někde v hloubi duše mám strašnou chuť chrstnout mu cappuccino na pečlivě vyžehlenou košili. Neudělám to. Ale proč mě tento člověk dokáže tak neskutečně vyvést z míry pokaždé, co ho potkám? Bože můj, ať už ta prokletá přednáška skončí.

O dvě nejdelší hodiny na světě později...

Z dnešní přednášky jsem si odnesla, že zvyšování daní má od daného bodu negativní výnos pro stát. To jediné mi utkvělo v paměti. Proč a co z toho vyplývá, šlo pro tentokrát mimo mě. Negativní, ne výnos, ale vliv, má na mě jednoznačně sezení v posledních řadách přednáškové auly vedle "pana dokonalého". Jeho posměšné poznámky na moji osobu mi na pozornosti nepřidaly. Dnes naprosto promrhaný čas. Nechám všechny řady postupně odejít z auly, počkám na Miu a společně míříme na oběd. Ve chvíli, kdy vycházím dveřmi, zaklepe mi někdo na levé rameno. Ne, opravdu nemám náladu. Pozdě. Ten někdo mě už předběhl a zatarasil mi cestu. "Ahoj, myslel jsem, že se máme potkat před knihovnou, vždyť víš, napsal jsem Ti tu esej." Proboha, esej. Díky událostem minulého týdne jsem na ni dočista zapomněla. A na Adama taky. Na moji obhajobu, zapomenout na Adama Millera opravdu není až tak složité. Bledý, hnědovlasý a asi metr osmdesát centimetrů vysoký Adam nepatří na naší fakultě mezi favority. Ale jeho studijní výsledky ho řadí mezi nejúspěšnější studenty Kolumbijské univerzity a je pravda, že se stal už před rokem mým velkým oblíbencem. Když pominu fakt, že mi jeho přátelství ušetří několik hodin týdně psaní nudných esejí, musím přiznat, že v době, kdy trávila Mia rok na Miami, byl to asi jediný člověk, se kterým jsem si mohla jen tak popovídat. Dnes ale veškerou moji energii vysál angličan a já se s provinilým pohledem omlouvám a společně s Miou a esejí v ruce odcházím na dnes druhou a poslední přednášku. Díkybohu!


Až na to, že další tři dny jsem měla to štěstí a trávila čas na přednášek v přítomnosti Mii, nikoliv pana dokonalého, vypadala jejich náplň prakticky stejně. Jediný světlý bod tohoto týdne byl, že bude pátek a my půjdeme tam, kam chodíme vždycky. Tam kde drinky míchají ti nejlepší barmani, kde hudba hraje do rána a kde je ten nejlepší výhled na celé město. Jeden by řekl, že už to začíná být docela rutina, stereotyp, nuda. Kdybych věděla, že tato party rozhodně nebude nuda, možná bych zůstala doma...

Prolog

4. října 2017 v 23:12 | Autorka XX |  Řetězová reakce
"Tak uděláme to teď, nebo ne?" Patrick se opravdu nedá jen tak odbýt. Jindy bych to asi ani neřešila, ale dnes se mi při pohledu na něj zvedá žaludek. Nemám na něj prostě náladu. Dnes ne. Teď ne. Patrick, Ryanův syn. Patrick, o dva roky starší než já. s tmavě hnědými vlasy, hnědými oči, v jeho oblíbené bílé mikině a černých džínách, stojící uprostřed našeho obývacího pokoje. Můj nevlastní bratr. "Uděláme to kdykoliv, ale až budu chtít já", mrknu na něj jak scházím z točitého mramorového schodiště. Myslím, že zrovna chtěl odpovědět něco přesně v jeho stylu, takže sarkastického a nechutného, ale v tu chvíli, kdy se můj drahý skoro bratr chystal promluvit, objevil se ve vstupní hale, vedoucí přímo do obývacího pokoje Roger, náš osobní řidič a moje spása. Patrick pokrčil rameny, zamumlal něco, co znělo jako "Příště" a po schodech nahoru se vrátil do svého pokoje. Možná by bylo dobré zmínit, že Patrick už nestuduje. Ráda bych řekla, že školu nezvládl, nedodělal, vyhodili ho za držení drog, ale to ne. Patrick je absolvent Yale, vystudoval tam prakticky bez větších obtíží, bez větších průšvihů a teď je zpět, aby nás poctil svojí přítomností. "Připravena, slečno?", zeptá se Roger. Zcela upřímně, po bouřlivé a naprosto nekontrolovatelné víkendové nonstop party v The Pony Baru, by na pořádné zotavení nestačil ani týden, což sám Roger moc dobře ví, bez něj bych se pravděpodobně ještě teď plazila z klubu ven. Ne že bych tak trávila každý víkend. Nechápejte mě špatně, ale proč si s partou přátel neužít trochu zábavy. Někdo by mě mohl považovat za rozmazleného spratka, který si v životě ničeho neváží, nic nedokázal, nemá rád nikoho než sebe a měl vždy to, na co si ukázal. Ale mě to netrápí. Každý ví jen tolik, kolik vypustím ven.
Na Amsterdam Ave je hustý provoz jako obvykle, ale koho by trápilo, že se cesta na výživnou přednášku ekonomie columbijské univerzity trošku protáhne. "My song know what you did in the dark.....", zrovna, když už se chystám vystoupit, mi volá Mia, moje spřízněná duše. "Victorie, kde si jako myslíš, že jsi?"
Na poslední chvíli dobíhám do přednáškové učebny profesorky Lemarské. Nemám ji ráda. A ona nemá ráda mě. Mia, tradičně sedící v první řadě na mě mává, v pravé ruce pero připravené k zápisu všeho, co profesorka řekne a v levé ruce moje oblíbené dvojité cappuccino. Ona ho kupuje v pondělí a středu, já v úterý a čtvrtek. Mia je pro mě něco jako sestra kterou jsem nikdy neměla. Její rodinu postihl podobný osud jako tu moji, jen s tím rozdílem, že její matka je ta nejúžasnější osoba pod sluncem, miluje ji a našla jí stejně úžasného otčíma. Můj rodinný život už tak růžový není. Ale to tady, na půdě columbijské neví nikdo. Ani Mia. "Promiň, Vics, ale už je tu úplně plno", říká mi Mia a podává mi papírový kelímek. "V pohodě, myslím. že někde vzadu zvládnu dnešní pondělní ráno o něco líp", usměju se na ni a jdu si co nejrychleji najít volné místo. Překvapuje mě, že je opravdu plno. To mají z profesorky Lemarské všichni strach? Tak či onak, projdu předposlední uličkou a konečně nacházím volnou židli. Paráda. Sednu si, přes židli přehodím khaki koženou bundu, před sebe postavím papírový hrnek a v okamžik, kdy se nakloním do kabelky pro něco na psaní se vedle mě postaví vysoká postava. "To snad ne, jsem uvězněn vedle totální mrchy.""Christophere!?"

Kam dál